Na vrchu Tuhošti bylo původně prehistorické hradiště, které je doloženo bronzovými nálezy z doby halštatské (700 let před naším letopočtem). Temeno Tuhoště bylo vyhrazené akropoli hradiště o rozloze přibližně 1 hektaru, kterou obíhal v oblouku vnitřní val z kamení a hlíny, stále patrný na západních, jižních až jihovýchodních svazích. Z této doby pocházejí i tři na vrchu nalezené mohyly. Archeologické průzkumy potvrdily i osídlení Tuhoště Slovany v 9. a 10. století. Hradiště nebylo pravděpodobně osídleno trvale a poskytovalo útočiště v době nebezpečí. Předpokládá se, že zde bylo v této době i správní středisko západních Čech.

Pověsti vážící se k místu:

V souvislosti se slovanským osídlením sem někteří starší historikové umístují bájný Vogastisburg, kde mělo dojít k bitvě mezi knížetem Sámem a franckým králem Dagobertem.

O bitvě pod Tuhoštěm

Roztroušeni žili staří Čechové po všech končinách vlasti. Žili klidně ve svých dědinách, rozložených při vodách a na krajích pralesů, kde měli jistou obranu nejen proti zvěři, ale i proti vpádu nepřátel.

Často vtrhly do země nepřátelské oddíly sousedních Franků, aby ničily jejich osady a odvážely si kořist do svých domovů.

Ale nejen Frankové, také Durynkové a později Avaři plenili jejich zemi. V té době se již počaly kmeny Čechů sdružovati, aby snáze odolaly přesile nepřátel a uhájily si nabzté země.

Tehdy přišel do vlasti naší francký kupec Sámo za obchodem. Čechové poznali v něm muže neobyčejně statečného a když se i v boji vyznamenal, zvolili si jej za vůdce a svého vladaře.

V době, kdy v říši Francké vládl mocný král Dagobert, Čechové již se natolik sjednotili, že jejich statečnost začala se nelíbiti sousedním kmenům, zejména samotnému Dagobertovi.

Ten povšimnuv si neobyčejné síly svých sousedů, vypravil se hlubokými pralesy šumavskými, aby s ozbrojeným svým vojskem napadl české kmeny a přinutil je k poddanosti.

Dlouho trval jejich přechod pralesem, neschůdnými cestami a bažinami, až dospěli do otevřené krajiny, kde se již počala houfovati česká vojska, když jim strážcové hranic dali znamení o příchodu nepřítele do země.

Vojsko, shromážděné na vrchu Togastiberku (jindy také zvaném Vogastiberku, nynějším vrchu Tuhošti u Švihova) zřídilo záseky, připravilo balvany i oštěpy a když nepřátelé přitáhli k hoře, připravilo jim zdrcující porážku, že nestačili ani ze země utíkati.

Po vítězství sešli se Čechové na posvátná místa, aby vzdali poctu bohům za to, že jim dali nad tak silným nepřítelem zvítěziti.

Klidně usínali Čechové ve svých domovech, uchráněných před rozpínavostí svých sousedních národů. Tito se již neodvážili vtrhnouti do země, vědouce o silném vůdci Čechů, který jim dovedl způsobiti takovou porážku.

Samo ještě dlouho řídil správu země, a teprve jeho smrtí poznali Čechové, jak výtečného vůdce ztratili. Upadli do svých klidných dob, aby se věnovali orbě a lovu a teprve, když se nepřítel zase hlásil, začali se znovu sjednocovati, aby si svých krajů uhájili.

Pramen: Z šera minulosti, J. Biskup, 1936