V Hradešicích se narodil básník Vladimír Stuchl.

Vedle fary je budova bývalého hostince U Panušků, kde v roce 1880 zavedl hostinský Karel Panuška jako první v Čechách výrobu uherského salámu.

Obec je vyhlášena vesnickou památkovou zónou.

První písemná zmínka o Hradešicích je z roku 1360, a to v souvislosti se zdejším kostelem Proměnění Páně. Ve 14. století patřila vesnice pánům z Janovic, později v letech 1374-1422 Vilémovi z Čachrova a poté jeho synovi Jencovi. V 16. století byla součástí rábského panství a od roku 1591 patřila panství Nalžovy. Hradešice byly roku 1995 vyhlášeny vesnickou památkovou zónou. Jedním z důvodů vyhlášení vesnické památkové zóny je neobvyklé urbanistické řešení ve tvaru latinského kříže. Jádrem vsi je pravidelná náves, na které se kdysi hrávalo ochotnické divadlo, jehož tradice byla v nedávné době obnovena. Barokní fara byla sídlem obecního úřadu a knihovny, které byly v roce 2012 přestěhovány do zrekonstruované budovy bývalé školy. V sousedství fary stojí budova bývalého hostince U Panušků, kde v roce 1880 zavedl hostinský Karel Panuška jako první v Čechách výrobu uherského salámu. Za vlády Marie Terezie se začaly stavět nové kvalitní silnice. Jedna z nich, tzv. císařská silnice č. 21 z Českých Budějovic přes Strakonice do Klatov, oddělila od vlastní obce část s kostelem, hřbitovem a bývalou školou. V Hradešicích se narodil básník, redaktor a překladatel jazyka Vladimír Stuchl. Je autorem několika básnických sbírek.
Na severním okraji obce stojí farní kostel Proměnění Páně z druhé poloviny 14. století, který je zapsán na seznamu nemovitých kulturních památek. Dobu jeho vzniku dokazují i dochované zbytky gotických fresek v původní klenbě. Umístění kostela a kruhová zeď kolem hřbitova naznačují, že měl kdysi i obranný charakter. Věž kostela skrývá také jeden technický unikát, a to funkční věžní hodiny od Václava Krečmera z roku 1899. V ČR se dochovaly asi jen troje věžní hodiny tohoto typu. U vchodu na hřbitov je hrob hradešického rodáka Msgre. ThDr. Antonína Melky, papežského preláta, profesora bohosloví a náboženského spisovatele.
Při silnici přibližně 2 km za Hradešicemi určitě nikdo nepřehlédne kapli svatého Antonína Paduánského, která je zařazena mezi posvátná a poutní místa diecéze českobudějovické. Už na Müllerově mapě Čech z roku 1720 je zde zaznamenána poustevna sv. Antonína. Kapli, původně zasvěcenou patronce horníků sv. Barboře, nechal v roce 1787 postavit František Taaffe. Od roku 1809 je součástí kaple novogotická rodinná hrobka rodiny Taaffů. Vedle kaple roste 400 let starý dub, nejstarší v kraji.

Johančin odkaz

Ve slovutném rodě pánů Švihovských nastala za třicetileté války náboženská pře. Paní Johanka totiž tajně přála českým bratřím a vůbec to byla slitovná a dobrodušná paní. Když pak zemřela, nesměla být pohřbena v rodové hrobce ve Stříbrných Horách, ale její tělo bylo převezeno do hradešického kostela. Dle jejího kšaftu byla do rakve uložena se zlatým řetězem zdobeným démanty. V Hradešicích se vypráví, že tak učinila z dobrého důvodu. Až bude zdejším lidem nejhůře, mohou si šperk vyzvednout, a tak se zbavit bídy.

Svatá na zádech

V Hradešicích jednou shořel dům. V kamenném výklenku se jako zázrakem zachovala trochu očazená dřevěná socha svaté Anny. Při opravě domu pomáhal jeden zedník, který si sochu vyprosil. Když mu ji pak dali, vzal jí na záda, přitáhl si milou svatou Annu páskem k tělu a odnesl do Zahrádky, kde našla nový domov v místní kapličce. A protože už tam byl svatý Jan Nepomucký, nebylo těm dvěma aspoň smutno.

Divá žena

Jedné ženě v Hradešicích se narodilo dítě. Avšak zapomněla mu dát na peřinku růženec. Proto k němu mohly zlé síly. Když si jednou odběhla do chléva, vloudila se do světnice divá žena, že jí dítě vymění. Hospodyně se vrátila včas, a tak ta ženská dělala jako že prosí o kousek chleba i své vlastní dítě ukazovala, zavázané v ranečku. Avšak hospodyně, jata neblahým tušením, žebračku vyhnala. Ještě se za ní dívala oknem, když náhle strnula. Ženská své dítě pohodila na mezi a zmizela. Když hospodyně přiběhla k šátku a rozvázala jej, vysypaly se jí do klína samé třísky.

Pramen: všechny pověsti - Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.  

SVATÝ ANTONÍN

Františka, vnučka odsouzencova

V kryptě u Antoníčka odpočívají mnozí z rodu hrabat Taaffů. Mezi nimi i Františka. Její děd William Earl of Nithsdale byl ve Skotsku obviněn z velezrady proti králi Jiřímu I. V lednu 1713 byl pak zajat a odsouzen k smrti. V noci před popravou bylo dovoleno jeho manželce, aby jej ve vězení v Toweru navštívila. Zde přemluvila svého muže, aby se převlékl do jejích šatů a místo ní opustil vězení. Vůz venku čekající dopravil ho k Temži a ve tři ráno byl již v Calais. Na místě muže byla ráno v kobce objevena lady Nithsdalová. Na vyšší rozkaz však byla propuštěna a odjela za svým manželem do Francie. Ostatní spiklenci však byli téhož dne popraveni. Lady tato byla babičkou Františky, dcery lorda Rellowa, kterou si pak za ženu vzal roku 1772 František Taaffe.  

Bez naděje

Když při válkách o dědictví rakouské přišli Francouzi do Pošumaví, mnozí z nich se již domů nevrátili. Jeden důstojník padl poblíž Nalžov a protože byl šlechtického původu, dali na polní hrob vytesat krásný náhrobek. Zobrazili na něm srdce, z něhož vyrůstá jetelový kříž. Jen kotva chyběla jako znamení naděje. Vždyť naděje nebylo, aby věrný syn Francie byl pohřben ve své vlasti. Později byl kamenný kříž přenesen a postaven vedle kaple svaté Barbory, kde se dnes říká u Antonína. Dodnes na něm můžeme vidět znamení lásky a víry. Jen po naději ani stopy.  

Přítel dítek, živých i mrtvých

Je to už dávno, kdy na cestě z Horažďovic do Klatov jezdívaly koňské povozy. Na dohled Stříbrných Hor stála kaplička U svatého Antonína – přítele a vychovatele dítek. Jednou tudy jeli páni v kočáře. Otec se synem v zeleném a s flintami. Starý muž v dobré náladě z pěkných úlovků poručil kočímu zastavit právě u kaple. A že se poděkuje Pánu Bohu. Jak však vystupoval z kočáru, nechtěně zavadil o kohoutek pušky a vyšla rána. Jeho syn byl na místě mrtev. Strašná novina se rozlétla okolím a nešťastný otec trpce litoval své neopatrnosti. Do konce života vždy v den tragédie navštěvoval kapli a prosil svatého Antonína o slitování.  

Poustevníkův dub

Vedle kaple u svatého Antonína roste rozložitý dub. Kdysi tu prý bydlel poustevník, který se modlil za duše hříšníků. Snad se jmenoval Antonín. Na místě jeho skromné poustevny pak páni nechali postavit pěknou kapli.

Pramen: všechny pověsti Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.